Dokud "koncern" nepřišel s tezí, že "nejlepší" je využívat pouze tak max. 20% spodku otáček motoru, mělo se všeobecně za to, že každý spalovací motor by měl pracovat (a být bez hrozby vlastního poškození schopen dlouhodobě pracovat pod zatížením) v celém rozsahu svého otáčkového spektra...

A zákazníci koncernu posléze nabyli mylného přesvěčení, že tak je to normální a dokonce jedině správně.
V posuzovaném případě se mohly sejít následující faktory:
- adaptivní program ŘJ motoru (ale přiznám se, že netuším, zda v daném voze něco takového vůbec je) pochopil, že se po něm něco chce
- zapalovací svíčky se konečně dostaly na svoji pracovní teplotu (proto by chroničtí podtáčeči měli volit o stupeň teplejší)
- trochu se vypálily usazeniny ve spalovacím prostoru, které vnášejí bordel do spalovacího procesu
- nový akumulátor tolik nezatěžuje přes alternátor už tak silně poddimenzovaný motor (ve vztahu k hmotnosti vozu, který má pohánět).
A jelikož zvláště u vozu s nízkou výkonovou hmotností se počítá s každým kW, efekt je citelný. Stejně to samozřejmě funguje i u výkonných vozů, problém je pouze v tom, že jejich řidiči obvykle vůbec netuší, jak by to mělo jet správně, takže si ani nevšimnou, že to jede blbě - prostě jsou tzv. spokojeni...

"Trénování" motorů, které byly dlouhodobě podtáčeny, má však své limity ve formě hrozby mechanického poškození, jelikož všechny pohybující se díly jsou zvyklé/zajeté na něco, a když se potom po nich chce něco úplně jiného, raději to vzdají.
