Já jsem se s nikým neožral (no, kdyžtak jen maličkoNávštěvník píše:Onehdy jsem se ožral se spolužákem z gymplu, který v 90. letech patřil k pražské smetánce špičkových advokátů v oboru trestního práva. Tehdy nadělal majetek, a to nikoli tím, že by kradl, ale svými právnickými schopnostmi (od té doby až do konce života už pracovat nemusí) vysekat každého hajzla (který si ho mohl dovolit zaplatit) z čehokoli. A navzdory jeho siláckým proklamacím ve střízlivém stavu se ukázalo, že je to jen naučená obranná póza navenek, uvnitř se jeho život smrsknul na boj s vlastním svědomím.
Netvrdím, že to tak má každý. Znám totiž dost jiných, kteří se nestydí vůbec za nic, oni totiž zcela propadli víře ve "správnost" svého konání.
), tak se nic nedovím 
. Je dáno systémem právním v našich krajích, že každý obviněný má mít obhájce. Ten pak má dělat co umí, aby obviněného vysekal. Tak občas dělá co umí... Nemám vysoké mínění o právnících obecně, ale něco je dáno i systémem. Na obhajování hajzlů musí být žaludek, ovšem s tím do toho každý právník šel. Když pak při tom dělá i něco, čím se chlubit nemůže, tím hůře. Třeba má jen strach, že mnoho ví... 
Nemyslím, že podléhají víře ve správnost svého konání (resp. jen někteří), nýbrž mají pro své konání dobré (pro ně) zdůvodnění. Známé "kdo nekrade, okrádá rodinu" je toho důkazem.
Měl jít - ryba smrdí od hlavy 
Máš naprostou pravdu, že na takovou práci musí mít člověk žaludek, nicméně co mě vždycky udivovalo a nikdy udivovat nepřestane (i když už jsem mimo branži), jsou případy, kdy se advokáty v tr. řízení stali (a stávají) bývalí policisté, státní zástupci (dříve prokurátoři) nebo dokonce soudci... 
A jsme zas u peněz (a informací), kruh se uzavírá... 
